Jedna letní

24. října 2010 v 18:24 | Rony |  Úvahy
Popis: Dlouho, hodně dlouho jsem váhala, zda tohle zveřejním. Zařadila jsem to do úvah, ale jenom proto, aby to někde bylo. Není to zařaditelné. Je to popis pocitů. Mých pocitů a přijde mi to hodně osobní. Psala jsem to ke konci léta.. někdy v druhé části srpna. Věnování myslím není nutné..


***

S hlavu položenou na tvém nahém hrudníku tiše poslouchám tlukot tvého srdce. Je tak uklidňující, jak pravidelně tepe a tobě díky němu proudí v žilách krev. Přemýšlím tiše nad tím, kolikrát mi bude ještě dopřáno tuhle chvíli zažívat. Při té myšlence se otřesu a přitisknu se k tobě blíž.
"Je ti zima?" zeptáš se tónem, který tak bláznivě miluju. 
Jakoby tenhle tón tvého hlasu vysílal něhu, ze které se mi chce až brečet. Je to všechno příliš krásné na to, aby to mohlo vydržet.
Zavrtím hlavou místo přímé odpovědi na tvou otázku. Stejně vezmeš deku, přehodíš ji přeze mě a přivineš mě k sobě tak, že už ti víc blíž být nemůžu. Vím, že za chvíli ode mě budeš muset zase odejít. Nenávidím chvíle, kdy tě musím neochotně jít doprovodit ke dveřím a nechat tě jít. Musím být vždycky tak hrozně protivná.. tolik se mi nechce tě od sebe pouštět. 
Kdo ví, kdy se budeme moct zase vidět. Asi bych tohle léto už nevydržela být bez tebe znovu delší dobu. Nerada si přiznávám, jak moc mi bez tebe bývá špatně.
"Spíš?" znovu přeruší proudy mých myšlenek ta intenzita něhy v tvém hlase. A mně se chce proto znovu brečet. Zase jenom zavrtím hlavu. Nechci, aby můj hlas zněl přiškrceně. Nechci to proto, že by tě to mohlo vystrašit. Možná bys mě měl trochu za blázna proto, že se mi občas chce brečet štěstím, když jsem s tebou. Nikdy jsem ti to neřekla..
Znovu se mi do myšlenek vkrádá pocit, že všechno s tebou je moc krásné na to, aby to mohlo vydržet. Je to pravidlo mého života. Že mi vždycky to nejkrásnější musí zmizet. Hloupá rovnice s opakujícím se výsledkem. Jenže tentokrát se toho bojím víc, než čehokoliv. Nechci si umět představit, jak by mi to ublížilo.
Zůstáváš mojí první myšlenkou, když se ráno probudím a poslední, než večer usnu. Ten strach je nepředstavitelný. Tolik bolestivá představa. Zaženu ty myšlenky a znovu začnu vnímat jenom tebe.
Tak krásně voníš. Vím, že ráno se mi zase nebudou chtít umýt vlasy, protože budou vonět tebou. Všechno na tobě si dokážu vybavit, když nejsi u mě. Kromě té vůně, to proto je pro mě tak úžasná. Proto si u sebe tak ráda nechávám tvoje trička a tak ráda v nich usínám. Jsou slabou náhradou tebe.. ale lepší, než nic.
"Budu muset jít.." přerušíš potřetí návaly mých myšlenek. Neochotně a trochu navztekaně se zvedám, abych se oblékla a vyprovodila tě ke dveřím.
Snažím se uklidnit se. Vím, že už zase začínám být protivná. Odemknu ti dveře a ještě naposled se k tobě přitisknu. Chvíli pozoruju, jak odcházíš, než zavřu a zamknu dveře. Znovu ve mně ožívá ten špatný pocit.. a co když už nepřijdeš? Zaženu ho a jdu spát. Usínám a jedinou myšlenkou jsi ty...
 


Komentáře

1 Anne Anne | Web | 25. října 2010 v 20:23 | Reagovat

Tohle je hodně silné. Myslím, že to co není osobní, působí uměle. Zvlášť takové pocitové texty. Jenže pak je to zase těžší zveřejnit. Je to jako jít s vlastní kůží na trh... Nikdy nevíš, jestli tě ten člověk "na druhé straně" pochopí. Jestli to pak nezneužije.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama