Zpověď blázna

22. listopadu 2009 v 19:28 | Rony |  Povídky
Povídka s věčně opakovaným a neoriginálním tématem. Přesto jsem jí chtěla už dlouho napsat. Napsat o tom všem po svém. Je tam hodně nespisovných výrazů a dost sprostých slov. Bude to asi hodně nerealistické, protože o tomto vlastně nevím zhola nic. Přesto si myslím, že tohle je jedna z nejpropracovanějších povídek, jaké jsem kdy napsala. Šlo to ze mě tak nějak samo.
Posuďte sami. Možná tam budou nějaké chyby, protože je to hodně dlouhé, tak jsem možná něco přehlédla. Jinak mám napsanou ještě jednu povídku, jenže je to ale taková nehorázná prasárna, že si nejsem jistá, zda jí zveřejním :)


***

Nesčetněkrát mě sžíral ten hnusnej pocit vzteku. Najednou, aniž bych to čekala, nebo bych měla důvod, ve mně něco jakoby vybuchlo. Živá sopka. Najednou to byl takovej šílenej pocit...chuť něco rozmlátit. S něčím praštit o stěnu. A nedokázala jsem se ovládat. Nic jsem nerozbíjela, ale ječela a byla protivná na koho jsem mohla. Aniž bych si uvědomovala, že ostatní za nic nemůžou. Bylo to takový kopání okolo sebe. Nakonec už lidi dokázali rozeznat jakou mám náladu. A pokud viděli ten lehce maniakální a podrážděnej výraz na mojí tváři, klidili se mi obloukem. A já jsem byla ráda. Byla jsem jim za to vděčná. Jenomže moje zlost se stupňovala přes hranice normálnosti a já se stávala čím dál nerudnější. Mé nervy byly neustále na pochodu. Kdosi mi doporučil, ať zkusím třeba cigarety. Na nervy prý to zabírá a čert vem ten zbytek. Když jsem začala kouřit, opravdu mi to pomohlo. Dokázala jsem pak mluvit s ostatníma lidma naprosto bez emocí. Uměla jsem se vládat. A ani jsem se nenadála a už jsem kouřila dvě krabičky denně. Jenomže po čase to samozřejmě přestalo působit. To zasraný tělo si zvyklo. A mně zbyla jedině tvrdá závislost, ošklivá pleť a kruhy pod očima. Zkoušela jsem přestat. Ale řeka, která oddělovala kuřáky a nekuřáky se rozrostla do gigantických rozměru a já už jsem se nemohla za nic na světě přebrodit na druhou stranu. A šeredně mě to sralo. Deprese a pocity vzteku se vrátily. Nevěděla jsem, co budu dělat. A najednou tu byl další pocit. Chtíč ublížit sama sobě. Stejně jako kouření to mělo pomíjivý účinky. Pomohlo mi to z depresí a od vzteku. Jenže po čase to začalo bejt stejný. A mně zbyly kromě kouření i jizvy, který se stejně nikdy nemohly úplně zacelit, protože jsem se do tý doby zase pořezala. Nakonec z toho byl rituál před spaním.
Dál se k sebepoškozování a kouření přidal ještě chlast. Ten z toho všeho působil nejvíc. Vymetala jsem hospody v tý naší vesnické prdeli a kolikrát ani pořádně nevěděla, jak jsem se dostala domů. Rodiče tomu všemu jen přihlíželi, ale byli zticha. A jim tohle všechno taky dávám za vinu. Byli zticha a nechali mě, abych se mrvila. To oni pro mě chodili, když jim někdo z těch stupidních vesnických idiotů zavolal, ať si pro mě jdou, že se zase válím na ulici ve vlastních blitkách. Nikdy na mě neřvali. Nikdy mi jednu nevrazili. Možná že kdybych tenkrát dostala pořádně po hubě, tak bych pochopila, že dělám kraviny. Jenže jsem po hubě nedostala a všechno pokračovalo dál.
Najednoujsem nemohla v tý prdeli už vydržet a tak jsem prostě utekla. Prostě jsem si zabalila pár věcí, vzala našim nějaký peníze a odjela do našeho hlavního města. Do dneška nevím, co jsem si tim chtěla vlastně dokázat. Praha byla plná zajímavejch lidí a novejch příležitostí. Nadšení však přešlo, když jsem si uvědomila, že mám vlastně holej zadek. S pár stovkami na jídlo, cigára a chlast a baťohem na zádech, co sem sakra mohla dělat? Zpočátku to šlo. Přivydělávala jsem se občasnou prostitucí, stopovala na dálnici. Pořád jsem hrozně moc pila a kouřila. Jenže jsem taky byla čím dál tim víc agresivnější. Když jsem se jednou večer toulala po pražských ulicích, potkala sem jeho. Říkali mu Tony. Vlastně ani nevím, jak se doopravdy jmenoval. Nikdy jsem se neptala. Jednou ráno jsem se probudila nahá v jeho bytě, v jeho posteli, s ním vedle sebe. Nevěděla jsem, jak jsem se tam dostala. Ale měla jsem kde bejt a nemusela jsem spát s kdejakým starým dědkem, kterýmu manželka už nedává, to pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější. Chtěl, abych u něj zůstala. A já neměla důvod to odmítnout.
Ten kluk měl prachy, dost prachů. A mně časem došlo, jak je vydělává. Samozřejmě, že jel v drogách. Byl nečistej, jak černý uhlí. Snad ani neměl svědomí. Jenže já sem do něj byla zabouchnutá, jak nějaká naivní třináctka do svýho učitele tělocviku. Snad kvůli těm jeho věčně mimózních zelenejm očím. Nejdřív sme si tak žili. Tak nádherně. Pila jsem pořád, i když už ne tolik. O něco míň. Protože to nahradily takový ty prášky. Tony mi ze začátku dával jeden denně. Jenže to mi nestačilo. Od prášku jsem přešla k něčemu, co jsem si začala píchat. Bylo mi ukradený, co to je. Hlavně že mě to uvádělo do toho krásnýho bezstarostnýho stavu-.
Tušila jsem, že začínám bejt závislá. A chtěla sem od toho dát ruce rpyč. Ale už to prostě nešlo. Pocit blaženosti mizel a já jsem si uvědomila, jaká jsem kráva. Nikdy jsem se nepoučila. Vztek ve mně pořád byl a všechno jsem vylila na Tonyho. Jednou jsem nedostala včas svou dávku, takže jsem byla protivná do nepříčetnost. Začala jsem na něj řvát a tenkrát mě poprvý zmlátil. Když se to stalo po několikátý, utekla jsem od něj. Snad mu to ani nevadilo, pěkně jsem ho musela srát.
Chtěla sem se zabít. Jo, tenkrát mi asi v hlavě poprvý třískla myšlenka na sebevraždu. Najednou jsem si ale řekla: "kurva, co to dělám?" A vrátila jsem se domů k našim. Chtěla jsem se léčit, umožnili mi to. Zaplatili mi léčení a zavřeli mě do toho ústavu.
Každou noc tam někdo řval. Včetně mě. Řvali jsme všichni a utápěli se v bolestech. Potřebovali jsme ty drogy, potřebovali jsme je. Dokázala jsem se vyléčit. Ani nevím, jak se mi to povedlo, protože ty bolesti byly nesnesitelný. Feťák zůstane feťákem napořád. Věděla jsem, že kdybych si jednou znova něco vzala, bylo by to všecko zase zpátky. Někdy, když mě opět chytnul vztek, jsem dostala hroznou chuť se napít, nebo si zapálit, nebo si něco píchnout. Neudělala jsem to. Ani už sem na sebe nikdy nevztáhla ruku.
Naši ale věděli, že psychicky nejsem pořád úplně v pohodě. A já to k čertu věděla taky. Poslali mě k cvokařovi a ten mě poslal do blázince. A od tý doby sedím tady v tý bílý a gumový a hnusný místnosti a přemejšlím. Občas chci utýct. Občas se chci zabít. Jenomže to neni možný, nedostanu se odsud a ani se neni jak zabít. Takže všechno co můžu, je přemejšlet a mít na sebe vztek.
 


Komentáře

1 Annet Annet | E-mail | Web | 25. listopadu 2009 v 23:22 | Reagovat

Heh, tak to je hodně drsný...

2 Rony Rony | Web | 26. listopadu 2009 v 19:48 | Reagovat

Annet: :) Teď nevím, jestli to mám brát jako že to se ti to nelíbí a nebo naopak líbí :)

3 Lenka Lenka | E-mail | Web | 26. listopadu 2009 v 21:57 | Reagovat

Některé věty mi mluví z duše. I když na druhou stranu si uvědomuju, jak jsem na tom vlastně dobře.
Povídka pěkná, i když je těžké se o ní nestranně vyjádřit.

4 Teriasxxs Teriasxxs | Web | 28. listopadu 2009 v 18:50 | Reagovat

Tak tohle mi vyrazilo dech. Je to úplně nádherně napsané, nemám slov. Akorát téma je mi neznámé a cizí, a celá povídka na mě působila hrozně hrubým dojmem (což byl samozřejmě účel), takže mi to sice proniklo do mysli, ale ne do srdce. To ale není urážka nebo tak něco, napsané je to nádherně, klaním se ;)

5 Anne Anne | Web | 2. prosince 2009 v 10:51 | Reagovat

napsané je to krásně, i když to nic neříká... ty pocity neznám a jsem ráda.

6 Rony Rony | Web | 4. prosince 2009 v 11:19 | Reagovat

Osobně mi tohle téma taky nic neříká :D Nerada bych tu byla za bývalého drogového závisláka :). Abstinenční pocity znám, ale ne ze závislosti na nějaké návykové látce, ale na návykových osobách :D.
Děkuju moc za komentáře :)

7 OneCherry OneCherry | Web | 11. prosince 2009 v 18:48 | Reagovat

Celkem pěkný :)
Jenom to s tím pádem do drog mi přijde odbitý a takový.. No, asi o tom moc nevíš. Ale celkově je to dobrý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama